).png)
.jpg)
V neděli 6.března byl hostem moderátora Jirky Fröhlicha zpěvák Jakub Smolík. Během rozhovoru přiznal, že ve skutečnosti má v občanském průkazu jiné jméno.
„Já když jsem nastoupil k Petru Hannigovi, tak já jsem byl Jaroslav Smolík. I můj táta je a děda. Pan Hannig mi říkal, že Jaroslav je hrozně dlouhý český slovo. Ale Jarda je takový jadrný český slovo. A že prej jestli tam nemám něco jiného ještě… A já říkám, pane Hannig já jsem biřmovanej jako Jakub. A on říká, NO TO JE BEZVADNÝ! No a od tý doby to používám. A i doma mi říkají Kubíku.“
A řeč byla i o tom, že chybělo opravdu málo, aby Jakub Smolík svůj sen stát se zpěvákem málem vzdal a asi bychom o něm zřejmě nikdy neslyšeli.
„Já jsem vlastně začal profesionálně zpívat až ve dvaatřiceti letech, když jsem dostal nabídku od Petra Hanniga. A já už jsem to chtěl pomalu zabalit, protože já jsem původem strojař, a chodil jsem po různých soutěžích a bydlel jsem tady v Praze na ubytovně. Moji kolegové ze školy dělali vedoucí servisu a tak podobně. A měli rodiny a stavěli baráky a já furt jsem bydlel na ubytovně. A už jsem toho chtěl nechat. A pak mi jeden kapelník říkal, že tomu musím věřit. Musíš tomu věřit a když tomu budeš věřit ono se to vrátí. A měl pravdu. A Petr Novák mi jednou říkal – Jakube ta písnička, pokud je hezká a lidem se bude líbit a budou jí rozumět, tak si k nim vždycky cestu najde a je to pravda.“
Největším štěstím je pro něj hlavně jeho dcera. Udělala mu velkou radost, když k jeho narozeninám před dvěma lety nazpívala i písničku a zvládla to všechno před Jakubem Smolíkem utajit.
„Ona se mnou potom nazpívala i Říkej mi táto, ale hlavně mi na poslední desku nazpívala k narozeninám písničku, jmenuje se to Tatínkova holčička. Skutečně jsem to nečekal. Oni to tajně nacvičili a musím říct, že v pražský Hybernii, kde bylo 900 lidí…jsem nejen já uronil slzy. Všichni tam buleli. To byl tak silnej zážitek. Já už prostě nikdy v životě větší dárek nedostanu a jsem za to strašně šťastnej, že jsem to mohl prožít. Radujte se ze života. Všechno okolo není zase tak černý, opravdu.“